Václav Velčovský, moderátor konference.

Vyvíjela-li se česká společnost za posledních 20 let více než bouřlivě, neméně dynamicky by se mělo také rozvíjet spravování záležitostí její země, zejména pokud se jedná o správu věcí veřejných.  V úzké provázanosti s pokračujícím rozvojem občanské společnosti, s boomem techniky digitálního věku, v rozšiřujícím se geopolitickém kontextu rozvoje lze sledovat i sílící potřebu modernizace a rozvíjení řádné správy státu.

Platí přitom, že dobře fungující správa země je v nejvyšším zájmu občana jako jednotlivce i společnosti jako celku. Mezinárodně uznávané zkušenosti potvrzují, že dobrá správa se uplatňuje prostřednictvím řady principů, které dávají veřejným orgánům určitý nadzákonný či koncepční návod, jak vykonávat své činnosti tak, aby byl naplněn požadavek optimální legality a účinnosti. Tyto zkušenosti jsou světovými organizacemi (Radou Evropy, Evropskou komisí, Organizací spojených národů) zapracovány do pravidel, která jsou všeobecně přijímána jako „standardy dobrého vládnutí“. Je otázkou, proč nejsou v českém prostředí plně přijímány, využívány a respektovány. Dobrá správa by totiž také u nás měla principiálně fungovat jako nesamozřejmá samozřejmost.

S cílem podpořit formování pozitivního prostředí dobrého vládnutí v České republice uspořádali Evropské hnutí a Good Governance v pondělí 14. října 2013 konferenci věnovanou konceptům a principům dobrého vládnutí a jejich nesamozřejmosti v České republice.

Tento příspěvek si klade za cíl představit širšímu publiku závěry odborných panelů konference.

Vladimír Špidla, předseda Evropského hnutí, charakterizoval klesající konkurenceschopnost České republiky provázenou nedostatečnou, ba absentující dlouhodobou strategií země: „ČR není schopna sledovat žádnou dlouhodobou strategii. Neexistuje žádná česká politika, která by byla koncepční a to v žádném ze svých subsystémů.“ Konkrétním příkladem je platný, ale neúčinný zákon o státní službě, který je nahrazován nepovedenými, nekvalitními, narychlo šitými a nefunkčními řešeními. Důsledkem toho je, že operační úroveň správy je politická, nikoliv odborná a koncepční. Zároveň fakt, že strategické otázky se řeší mocensky a nikoliv v politické debatě, k budování dobrého vládnutí nepřispívá.

Lukáš Wagenknecht, předseda správní rady Good Governance, představil širší koncepty dobrého vládnutí. Současné požadavky na dobré vládnutí vymezil vůči New Public Managementu, který přicházel s tezí, že stát má být řízen jako firma. Nicméně vztah ke společnosti jako celku prostřednictvím zodpovědnosti i zákonnosti tvoří právě rozdíl, který je firemními principy (corporate governance) ve veřejném sektoru nerealizovatelný. Mezinárodní dobrá praxe se shoduje na hlavních znacích dobrého vládnutí: efektivní, nestranný a rychlý soudní proces; transparentní veřejné instituce; odpovědnost za rozhodování veřejných činitelů; převod zdrojů a rozhodování z centra na místní úroveň; smysluplná účast občanů při projednávání veřejných politik; univerzální ochrana lidských práv; nediskriminační zákony. Jako zásadní se přitom jeví pozadí dobrého vládnutí, a to kvalita rámce kontrolního prostředí. V České republice jsme svědky vážných poruch ve fungování vnitřního řídícího a kontrolního systému v integrovaném rámci infrastruktury veřejné správy, a tedy i neúčinnosti ve vyvíjeném  úsilí o dobré vládnutí. Diskrepance se dají charakterizovat rozporem mezi manažerskou a politickou ne/odpovědností a nefungujícím monitorovacím a auditním procesem vládnutí.

Edvard Outrata, emeritní místopředseda Senátu, zasadil kontext dobrého vládnutí do historického exkurzu. S historickým ustavením a vykonáváním veřejné správy během 19. století postupně vykrystalizovalo i vědomí odlišné povahy politiky (politiků) a správy (úřednictva). Hlavním důvodem odlišení politiků a úředníků je, že obě skupiny reprezentují dvě odlišné součásti fungování státu, a proto musejí být vybaveni odlišnými dovednostmi a kompetencemi. Nezájem o oddělení politiky a správy, patrný v českém kontextu již od počátku 90. let, vede ke snížení kvality správy. „U nás v současnosti neexistuje rozdíl mezi politiky v exekutivě a státními úředníky v exekutivě.“ Česká veřejnost se věnuje spíše negativním jevům nefunkčnosti správy státu než jejím systémovým změnám a adekvátním rozsahem s tím spojených kompetencí.

Vladimíra Dvořáková, politoložka z Vysoké školy ekonomické, představila politické aspekty dobrého vládnutí. Při dobrém vládnutí totiž jde o procesy a postupy, nikoliv o výsledky rozhodovacího procesu („things are done properly“). V tomto kontextu existují tři politologické otazníky: vztah dobrého vládnutí k demokracii, k moci a k legitimitě. Dobré vládnutí jako nástroj nezaručuje automaticky demokracii. Demokracie bez dobrého vládnutí je nesmírně křehká, na druhou stranu dobré vládnutí se bezpodmínečně neváže na demokratický stát. Kritéria dobrého vládnutí inovativně shrnula do celkem pěti bodů: vláda práva a právní stát; zodpovídání se a transparentnost; konsensus, poctivost, začlenění, komunikace a reakce na podněty; participace a efektivita a účelnost. Dobré vládnutí tedy považuje za užitečný koncept pro prosazení určité základní kvality státní správy a nastavení standardů, nicméně varovala před nahrazením politické zodpovědnosti za rozhodování konceptem dobré správy bez nutnosti demokracie. Za klíčové se považuje vědomí práva a právního státu, které bylo v nedávné minulosti nahrazováno utilitarismem či ryzím pragmatismem.

Kateřina Valachová, Masarykova univerzita Brno, bývalá zaměstnankyně veřejného ochránce práv, upozornila na systémovou, nikoliv individuální povahu selhávání úřadů. Nekooperující ministerstva rezignovala na svou koncepční roli, což vede k jejich zcela formální ne/funkčnosti. „Veřejný zájem, který stát chrání, úzce souvisí s individuální rovinou občanských práv.“ Např. právo na spravedlivý proces je ve vazbě na právo občanů na odpolitizovanou a transparentní veřejnou správu. „Co očekává občan od státu? Že se mu dostane od státu kvalitní a rychlé pomoci.“ Jaká by měla být prvotní opatření? Zajištění koordinace ministerstev, respektování soudních rozhodnutí, dodržování legislativy nejen občany, ale také politickými reprezentanty. Konkrétními legislativní kroky by mělo jít o zákon o státní službě, úpravy kompetenčního zákona a o zákon o bezplatné právní pomoci.

Jan Rovenský, předseda Odborového svazu státních orgánů a organizací, analyzoval především důvody neúčinnosti služebního zákona jako hlavní podmínky pro aplikaci konceptu dobrého vládnutí v České republice. Zmínil tři hlavní: zpolitizovanost státní správy, strach z nezávislé systemizace pracovních míst ve státní správě a „politický“ strach z nezávislého odměňování a postihování úředníků. Změny ve struktuře správy (včetně plošné redukce stavů úředníků) nereflektují náležitě rozsah a náročnost vykonávaných agend a bez fungujícího zákona o státní službě jen stvrzují stávající nežádoucí status quo. „Žádný politik se nebyl schopen zastat úředníků a přiznat, že bez jejich kvalitní práce nemůže stát adekvátně fungovat.“

David Ondráčka, ředitel české pobočky Transparency International, vidí jako zásadní problém, že po 23 letech chybí České republice představa o tom, kam tato společnost má a chce směřovat. Současnou situaci charakterizoval bonmotem jako „rozbitá společnost a nemocná politika“. Na příkladu Rekonstrukce státu prezentoval možnosti neziskového sektoru pro prosazování principů dobrého vládnutí. Podotkl, že přestože se koncept dobrého vládnutí v české kotlině prozatím neuchytil, upozorňování na negativa je prvním, důležitým krokem: „Kauza politických trafik přinesla kvalitativní posun – existence vnějšího tlaku na problém nominace politiků do státních firem může přispět ke změně zavedené netransparentní praxe.“

Advokát Václav Láska uzavřel konferenci vlastními příklady ne/dobrého vládnutí a zkušenostmi, jak ne/může občanská angažovanost ovlivnit systémové problémy. Upozornil, že volba neodpovědných politiků i mlčení k nepravostem odehrávajícím se ať už ve veřejném nebo soukromém sektoru představují vlastní podíl společnosti na nedobrém vládnutí. „Naše politická volba i vlastní etický rozměr našeho života jsou našimi občanskými nástroji, jak se nedobrému vládnutí postavit.“

Na konferenci přišlo přes 80 účastníků z řad laické i odborné veřejnosti, ze státní správy, samosprávy, z neziskového sektoru, akademického prostředí i soukromých firem, kteří živě diskutovali a vyměňovali si názory i zkušenosti. Bohužel zájem politiků, i přes osobní pozvánky, byl minimální. Organizátoři děkují všem, které dobré vládnutí oslovuje a kteří se v jeho prosazování angažují nebo angažovat chtějí.

Autor článku a zároveň moderátor konference děkuje Janu Janouškovi za zachycení zde použitých citací.